Týden #7 | Tůra do hor, spánkový deficit a rozlučka s Diegem ❤️

Pondělí 7. října | Spánkový deficit.

Dnešní den se opravdu nedá nazvat jinak. Když mi v 5:00 zazvonil budík, tak jsem ani nemyslela, že bych se vůbec nějak mohla dostat z postele. Nakonec jsem to, ale zvládla s představou “to dospíš ve škole”. Ve škole, ale ne a ne usnout a samozřejmě opět spát se mi začalo chtít až na hodině čínštiny, na které už jsem zase nemohla. Na zvednutí nálady jsem si po čínštině koupila bubble tea a pak jsem svištěla domů. Dostala jsem se stavu kdy už jsem byla spíše přetažená než unavená a únavu jsem tím pádem přestala cítit. No a nemohlo mě napadnout nic lepšího než si jít zaběhat. Kupodivu jsem potom, ale také nebyla unavená, ba naopak jsem cítila nával energie, což je dobře, jelikož mě čekala jěště večerní čínština. Potom si ale dovedete představit můj výraz asi. Takže jsem z čínštiny mazala rovnou do postele.

Úterý 8. října | Málem jsme se zabili.

Škola dnes utekla rychle, protože byla jen dopoledne a pak už jsme spěchali do Kaosiung na hodinu tance. Dnes se s námi pokusili udělat nějaké akrobatické kousky, ale spíše jsme se tam plácali jak ryby na suchu. Dnešek byl, ale opět výjimečný v tom jak moc jsme se opět zblížili mezi sebou. Po tancování jsme totiž šli ještě “ven” jestli chápete a opět musím říci, že bych tyhle lidi už nejraději nikdy neopustila. Bohužel loučení je blíže než jsem si myslela. Již ve čtvrtek se budeme loučit s jedním klukem z Peru. V době kdy tohle píšu už je pryč a i když jsem ho znala jen měsíc loučení nebylo jednoduché. Byl tady na zimní výměně což znamená, že jeho rok tady už skončil. Po velmi užitém večeru jsem se nabitá energií vrátila domů a i přes stále trvající spánkový deficit se mi vůbec nechtělo spát.

Středa 9. října | Konečně obyčejný den.

Po škole domů, zaběhat, uvařit, spát. Jediné co bylo jiné, že místo dvou hodin ve škole jsme šli na výstavu Pingtunského zemědělství. Jinak k dnešku nemám co říct, protože spánkový deficit už mě fakt zmáhá.

Čtvrtek 10. října | Feliz Viaje Diegooo.

Dnes má Taiwan výročí. Tradiční aktivitou v tento den je tůra do hor s vlajkami Taiwanu a tak jsme vyrazili. Konečně jsem se dočkala svojí tůry do hor. Nebylo to nejdelší, ale i tak to bylo moc krásné konečně jsem poznala, že i na Taiwanu může být chladno. Dnešek ovšem patří někomu jinému a to Diegovi. Diego je výměnný student z Peru a dnes letí domů. Jeho rok tady už skončil, protože je to zimní výměnný student a tak jsme se s ním dnes jeli rozloučit na nádraží. Já osobně se sním znám jen měsíc a kousek, ale v rotary jsem zjistila, že i za takhle krátkou dobu se dají navázat přátelství na celý život. Já a spoustu dalších mu máme za co děkovat. Ukázal nám ty nejkrásnější místa v Kaosiung. Myšlenka, že je možná navždy pryč je trochu bolestivá a to fakt nepřeháním. Vzpomínky, ale zůstanou.

Pátek 11. října | Vyspala jsem se!!

Dnes jsem ráno konečně měla možnost spát až do neuvěřitelných 8:00 hodin. Dopoledne jsem měla volno a odpoledne už jsme zase pádili do PingTung City. Naše plány v parku, ale překazil ukrutný déšť a tak jsme zase rychle jeli domů. Mně to, ale nevadilo já jsem si udělala klidný večer. Uvařila jsem si thajské kari a snad jsem tím moc nenaštvala taiwance no, a pak hajdy do postele.

Sobota 12. října | Totální “rest day”

Dnes jsem po dlouhatáncké době strávila celý den doma. Snažila jsem se být trochu produktivní, čili byl tam nějaký ten pokus například o udělání úkolu z hodiny kaligrafie nebo čínštiny, no ale to jsem zase rychle odložila. Zkoukla jsem pár českých filmů, aby se neřeklo, že se celý den jen válím, tak jsem si šla zaběhat. Za odměnu, že jsem alespoň tohle dokázala, jsem si šla koupit bubble tea a pěkně jsem zmokla. To by jste nevěřili jak moc se dá zmoknout na 400m cesty. Večeře byla stejná jako předchozí den, protože mi stále ještě zbývali ingredience. Potom už jen YouTube a postel.

Neděle 13. října | Restaurace v oblacích.

Dnešek bych shrnula jako tak akorát. Ráno jsem se krásně prospala až do 8:00. Napsala jsem kousek článku v trošku odlišném formátu než normálně, takže už se brzo můžete těšit na něco trochu nového, ale nebojte, moje týdenní shrnutí zůstanou. V 10:00 jsme vyrazili do hor. Tentokrát to nebyla tůra, ale spíše jen taková vyhlídková jízda. Připadala jsem si jako v Avatarovi. Jestli mě něco fascinuje, tak jsou to krásy přírody a ty hory tady, no nemám slov. Na oběd jsme se vydali do té asi nejvýše položené restaurace ve které jsem kdy jedla. Výhled tam byl dokonalý a jídlo samozřejmě taky. Až na dezert, jak jsem již zmiňovala v nějakém předchozím článku, dezerty asiatům moc nejdou a jediné co se tu dá jíst je Mochi. Dnes jsme ale měli smůlu a jako dezert nám byl podán pokrm s názvem Aiyu, což je konjacové želé (konjac je strom) s hnědým cukrovým sirupem a celé to plavalo v čaji a navrch vám ještě kydnou takovou sladkou šlichtu z jáhel. No stokrát radši bych ocenila český chléb s marmeládou, nebo štrůdl. Po obědě proběhl nákup suvenýrů u místní horské babičky, a pak hajdy domů. Energie bylo dost a tak jsem si šla zaběhat. Ukrutná chuť na bubble tea mě donutila si pro jedno dojít, vzala jsem s sebou i Manu, ale chvíli mi trvalo jí vytáhnout z postele. Po hodině snažení jsme se ale konečně vydali pro ten nápoj života a ještě jsme se cestou stavěli pro ňamniny v supermarketu. Pak už jen následovala příprava večeře a šup do postele.

To je ten dezert (Aiyu). Ten můj ksicht mluví za vše.

Tak další týden za námi. Povím vám utíká to jako blázen, takže zase příští týden „zai jian“. Mějte se fanfárově a nezapomeňte se usmívat. 😘

Reklamy
Vytvořit váš web na WordPress.com
Začínáme