Týden #45 Je tohle konec?

Pondělí 29. června | dobrodružství nekončí

Takže toto je začátek mého absolutně posledního týdne a začal klasicky spontánní akcí. Ráno jsem opustila hotel už kolem 5 hodiny ranní, protože jsem spala jen na zemi bez deky a klimatizace jela celou noc naplňovat já jsem tedy pořádně promrzla a stejně jsem nemohla spát, tak jsem si sebrala můj jeden poloprázdný batoh a potichu se proplížila ven. Venku je vedro hned od rána a cestou na vlakové nádraží jsem se prohřála. Koupila jsem si snídani a natěšená na krásný šestihodinový spánek cestou domů jsem nasedla na vlak. V noci jsem totiž nespala déle jak hodinu. Cesta byla poklidná do té doby než jsem se dozvěděla že ke mě zachvíli přistoupí další skupinka studentů jedoucí na pláž a hádáte správně, donutili mě. Takže ze spánku sešlo. Polomrtvá ale ráda, že ještě naposled uvidím Tainanskou pláž a lidi z Tainanu jsem tedy vystoupila v Tainanu a překvapila všechny tam. Po vysvětlení, proč můj obličej vypadá jako kdybych nespala 20 dní, jsme konečně vystoupili na autobusové zastávce směr pláž. Tam jsem všem dala podepsat můj zápisníček, naposled jsme si popovídali a naposled se rozloučili. Dojmutá a ospalá jsem pak dokončila moji cestu z Taipei a konečně se po 4 dnech dostala do své postele.

Úterý 30. června | balení

Asi je všem jasné že dnes se mnou sranda nebude. Ve 12:20 jsem se probudila po mém 14ti hodinovém spánku a zamířila si rovnou dělat oběd. Po obědě ještě samozřejmě následoval polední klid a až potom jsem začala přemýšlet o nějakém balení. Stejně jsem to nedokázala celé a nechala si kus na ráno.

Středa 1. července | Kaohsiung a dobalování

Ráno jsem dobalila a jsem na sebe teda pyšná, protože jsem to všechno nacpala do jednoho zavazadla a to včetně toho malého zavazadla co jsem tam měla s sebou. Happy jak dva grepy jsem teda odjela do Kaohsiung na jedno z posledních setkání s mými kamarády. Dnes to bylo hlavně o nakupování suvenýrů. Nemohla jsem uvěřit tomu, že všechno se děje naposled. Najednou se i všední věci začnou zdát neuvěřitelně jedinečné jako výstup a nástup z metra. Hudba co hraje v metru. Autobus, vlak, jídlo, bubble tea. Všechno co jsem považovala za svůj život mi najednou začalo mizet před očima a nejhorší bylo počítat ty minuty a sekundy co mi zbývají s lidmi. Pořád to ještě ale není naposled. Byla věta, co jsem si stále opakovala v hlavě, protože ještě máme zítřek a potom už jenom ten nechtěný konec. Po nakoupení suvenýrů u kterého jsme strávili asi 3 hodiny jsme si řekli naše poslední dočasné čau a šli jsme zapnout kufry včetně suvenýrů.

Čtvrtek 2. července | NAPOSLED S NIMI !!!

Dnes je to opravdu jen o lidech a o místech a taky trochu o jídle. Poslední den spolu. Probudila jsem se s takovým tím pocitem kdy vám je všechno jedno a jediné co chcete se co nejrychleji dostat k lidem a s nimi se neuvěřitelně přejíst nějakým nezdravým taiwanským jídlem. Ten pocit se těžko popisuje najednou všechno, ale opravdu všechno je jedna velká nostalgie. Každé čínské slovo, každý krok na chodníku, každá kulička v bubble tea. Věci co byli všední jsou teď neuvěřitelně jedinečné.

Pokaždé, když nám dojde že něco děláme naposled tak nám vběhnou slzy do očí. Jak tedy vypadal můj naprosto perfektní poslední den? Začali jsme obědem v podobě Ramen polévky. Ještě před rozlučkou s jednou kamarádkou jsme se zašli podívat naposled do parku a politovali proč jsme tam nechodili častěji. Takové výčitky teď, ale máme skoro na každém našem oblíbeném místě. Pak nás čekalo několik dalších pár hodin postupným se loučením s lidmi co odjížděli už dnes. Asi nejuplakanější chvíle nás ale teprve čekala a to při západu slunce na pláži. Bylo trochu zataženo, ale nakonec se na nás to sluníčko usmálo. Smočili jsme nohy v moři a hladový se vydali na lov na night market. Jak jinak než night market a tradiční stinky tofu, kuličky ze sladkých brambor a placka s jarní cibulkou. Podělili jsme se a pak už přišla ta obávaná chvíle, která mě strašila od první chvíle co jsem vkročila na půdu Taiwanu. Poslední loučení. Ty blázni my ještě začali připomínat všechny ty chvíle co jsme si tu prožili. V slzách a v objetí my před očima proběhla celá výměna všechno čím jsme si prošli a co jsme překonali a jak velkou a silnou rodinu jsme si vytvořili.

Můžu s klidem říci, že jsme stvořili pouto, které ani tisíce kliometrů mezi námi neroztrhne. Vytvořili jsme si nový domov a pokaždé až se na Taiwan vrátím tak vím že se budu vracet domů. Ten tlak co jsem cítila na hrudi již poslední dva týdny se teď přeměnil na fyzickou bolest a nekecám. Ta chvíle v sobě měla tolik emocí, že jsem reálně začala cítit fyzickou bolest. Nechtělo se mi je pustit a když jsem to udělala chvíli jsem měla pocit že nemohu ani stát na nohou. Při mávání bolest sílila a já cítila jak mi puká srdce. Kousek mého srdce tam totiž zůstal. Zamknutý v tom momentu. Člověk ví že je nevidí naposled, ale také ví, že už to nikdy nebude jako předtím. Už nikdy nebudeme zpátky ty děti co bez jakéhokoliv vědění odlétli a opustili všechno co doposud znali. Takový je ale život a přesně s takovými věcmi se musíme naučit vyrovnávat a tohle je zkouška a já věřím že jsme dostatečně silní to dokázat.

Pátek 3. července | Moje cesta je u konce. + problémy level natka zase cestuje

Všechny důležité rozlučky jsem vyřídili včera a dnes už opravdu jen cesta. Naposled jsem zamávala host rodině, ale nebylo to tak dojemné jako s ostatními studenty, protože jak už jsem říkala byli pořád v práci a málokdy jsem měla možnost je doma potkat. Když se potom rozjel vlak směr Taipei a já se dívala na svoje sako pokryté odznáčky, přišla další vlna tlaku u srdíčka. V uších mi hráli smutné písničky což pochmurnou atmosféru ještě podtrhlo. Po chvíli, ale převzal vedení stres, aby klapalo všechno jak má na letišti. Někde uvnitř sebe jsem cítila, že se něco prostě pokazí. Přišla ta chvíle kdy jsem se konečně dostala k přepážce na check-in. Pro začátek a pochopení. Mám dvě letenky, jednu novou která je jen do Hongkongu a pak druhou starou na kterou se mám v Hongkongu napojit. Ovšem hned jak se mě u přepážky zeptali jestli letím jen do Hongkongu věděla jsem že je průser. Řekla jsem jak to mám s letenkami a pán už mi vracel pas s tím že takhle letět nemohu, protože kufr by kvůli oddělené letence dolétl jen do Hongkongu a tam bych si ho musela opět vyzvednout a znovu jít na check-in. To bych ale také opustila bezcelní zónu a můj výlet by se prodloužil o dva týdny strávené v karanténě v Hongkongu. Letenka domů z Hongkongu by mi stejně propadla a tak po všech možných domluvách jsem nakonec skončila u řešení zakoupit nějakou last minute letenku. Byla to opravdu taková zkouška nakonec. Host-rodina po mě pořád chtěla ať zavolám domů, abych se zeptala rodičů co s tou letenkou, jenže ty o tom vědí tak o půlku méně než já. Letenku jsem ovšem sehnala, ale větší problém byl zaplatit ji. Nemohla jsem sehnat účet na kterém by bylo dostatek peněz až se moje host-teta nabídla že to zaplatí a já jí potom pošlu peníze později. Chvíli jsme se ještě z platbou trápili, ale nakonec jsem dostala svoji letenku a palubní lístek. Kufr naštěstí také nevážil tolika všechno nakonec klaplo. Host-tetě jsem se omluvila a v dobrém jsme se rozloučili. Pak už jen zdlouhavé sezení ve starbucksu s horkou čokoládou a nějakým jídlem a uklidnění proběhlo v pořádku. Zavolala jsem ještě kamarádům a všechno bylo fakt perfektní. Večer mě potom ještě čekalo malé překvapení v podobě skupinky Brazilců z Rotary co letěli do Paříže semnou. V letadle jsme dostali jídlo a já už zase mohla jen přemýšlet jak se těším domů a nebo jestli je mi více smutno že opouštím svůj novým domov.

Sobota 4. července | nejdelší den mého života

Už sedím v letadle. Spát se nedá, na to mám v hlavě spoustu myšlenek a taky je tu neuvěřitelná zima. Střídá se mi nálada z minuty na minutu. Chvíli je mi extrémně smutno a chvíli se zase těším domů, taky jsem na sebe neuvěřitelně pyšná. Dokázala jsem něco co bych si před 4 lety dokázala sotva představit. Taky jsem pyšná na svou vyléčenou psychiku. Po šoku co jsem měla z gymplu se mi dost snížilo sebevědomí a začala jsem blbnout s jídlem a i s váhou. Začala jsem mít strach z cizích lidí a nebyla jsem schopná se zařadit do kolektivu. Lhala jsem sama sobě a i okolí, že jsem v pohodě, ale nebyla. Teď jsem tady v letadle na cestě domů, s vědomím že jsem si prakticky vytvořila novou rodinu s úplně nových lidí mluvící pouze anglicky či jinými jazyky. Postupným bojem sama ze sebou jsem probourala i strach z jídla a zvedla si sebevědomí na zdravou úroveň. Bylo tam i dost přešlapů, ze kterých se ale nehroutím a naopak už vím že se z nich budu učit. Žiji tak jak mi to vyhovuje teď a nikoliv tak abych opravila minulost nebo se připravovala na budoucnost. Cestování už pro mě snad taky nebude problém. Dost se mi v podvědomí zmenšil svět a taky jsem odkryla části kruté reality. Tak to jsem já. Čekající na letadlo v Paříži, které už mě konečně dopraví domů. Ehm čekaly jste že drama je u konce, tak na to si ještě chvíli počkáte. Po menším zmatku v Paříži jsem se konečně dostala na palubu svého letadla. Po vkročení na Pražské letiště se mi hrozně ulevilo a šla jsem si pro kufr. Jo no myslela jsem že si jdu pro kufr. Oznámení na tabuli, že žádné další kufry už nemají mi trochu zděsilo a nevěděla jestli se mám smát nebo plakat, protože já nevím co se stalo s mou karmou.

Po všech trablích jsem se nakonec jen pousmála vyčkala jsem řadu na reklamaci kufru a potom už jen vyběhla ven za nedočkavou rodinou. Slzička ukápla mě, mamce a i bráchovi. Táta nakonec udržel kamenný výraz. Ohromě jsem se těšila až se otevřou dveře letiště a já se opět nadechnu českého vzduchu. Pamatuju si totiž jaké to bylo když jsem se nadechla poprvé na Taiwanu. To dusno mi nejdříve dalo takovou facku, ale krásné to bylo taky. Po prvním nádechu jsem se naložila do auta a už jsem měla nachystanou svoji svačinu na objednávku a to jest kváskový poctivý chléb se Sušické pekárny. Pak jsem se rozpovídala, i když čeština je mi trochu cizí zatím a musím si to stále trochu promýšlet. Celou cestu z Prahy až na tu naši krásnou Šumavu si bylo o čem povídat a ještě aby ne, když jsem celých 10 měsíců nebyla doma. Sama tomu nevěřím když to takhle píšu. Přijde mi to jako včera když jsem psala svůj první článek.

Nebudeme, ale ještě odbíhat. Cestou domů jsme se zastavili na mém oblíbeném výhledu, abych se po roce podívala na své město, kde jsem strávila prakticky celý život a potom už jen ta poslední tečka za větou. Velké finále. Uzavření kapitoly a otevření scela nového světa. Příjezd domů. Byl to zvláštní pocit, ale po tom všem mohu s klidným srdcem říci. Jsem ráda, že jsem doma.

“Neděle 5. července” | Tečka za větou

Dopisuji to až hodně pozdě. Ani nechtějte vědět co je vlastně za den. Proto je nadpis v uvozovkách. Nejde totiž ani tolik o to co je dnes z den a ani kdy to píšu. Po dopsání poslední věty v sobotě jsem si musela všechno opravdu nechat uležet v hlavě a právě dnes 18.8.2020 přišla chvíle a čas na to uzavřít tuhle kapitolu života nadobro. Celé prázdniny jsem měla chvíle kdy bych se nejradši sebrala a na ten Taiwan odletěla znova. Připomíná mi to chvíle kdy jsem si ještě přešlapy mohla dovolit a mohla jsem být trochu dítě. Teď je asi čas opravdu dospět. S 18 narozeninami jsem se s tím i smířila a jsem na tenhle nový dospělý život opravdu připravená. O prázdninách jsem se upřímně ani moc nezastavila a moc jsem si je užila.

Teď jsem ovšem chtěla ještě jednou všem poděkovat. Bez lidí co kolem sebe už odmalička mám, bych se nikdy za svojí cestou k lepšímu já nemohla vydat. Nikdy bych nepotkala svoji novou Rotary rodinu a lidi co mě podrželi když mi bylo ouvej ale i jsem díky nim prožila ty nejšťastnější chvíle mého života. Rotary rodinou myslím jak lidi v Česku a na Slovensku a i lidi co jsem potkala na Taiwanu. Největší dík ovšem dlužíme rodině, kteří ten můj výmysl schválili a umožnili mi nakonec odletět.

Ukončila bych to moudrem které mi k tomuhle všemu sedí nejvíce a to že rok v zahraničí není jen jeden rok ve tvém životě, ale spíše život v jednom roku.

Vytvořte web zdarma s WordPress.com
Začít