Pondělí 24. února | Poslední pláž a den prázdnin
Tak dneškem to končí. Tyhle prázdniny byli jedny z nejvíce užitých v mém životě, i když to občas bylo trochu emotivní, všechno nakonec dobře dopadlo. O to méně se mi chce se vrátit do školy. Dneska, ale ještě školu stranou šup na pláž si tento poslední den užít. Dneska pro pláž v Kaosiung je velký den. Přijelo spoustu studentů z ostatních distriktů a společně jsme si všichni naposled zaplavali v moři. Díky velmi temperamentní španělské a portugalské hudbě, jsme dali trochu zabrat plážovému domku, kde jsme tancovali. Místní obyvatelé pláže z nás měli velkou radost. Vyslunění, vytancovaní a vyčerpaní, jsme se vydali zpět na nádraží, kde proběhlo dlouhé a smutné loučení.
Úterý 25. února | Je to tu zase !
Škola je zpět a to netěší asi nikoho, nicméně pojďme se pokusit se nezhroutit a pojmout to jako příležitost být zase produktivní. Promyslela jsem si plán a tak nějak jsem se smířila s tím co mám. Netrvalo dlouhou a tahle vydřená dobrá nálada pominula. Důvod vám možná nebude dávat smysl, ale věřte, že mě taky ne. Začali mi totiž chodit zprávy od rodiny, školy a rotary ve kterých byli pravidla co smým a co ne a jak už to tak v Asii bývá, pravidla jsou dost striktní, nebo alespoň určitě striktnější než u nás v ČR. Jejich čtení mi tedy navodilo takový pocit bezmoci. Být v prostředí lidí kteří vám v jednom kuse rozkazují a normálního slova s vámi nepromluví, jen se vyžívají v tom, že nad vámi mají moc, to není úplně to prostředí, kde chcete být, a když do nejbližší budoucnosti nevidíte žádný jiný únik, tak to potom nemá na vaši psychiku nejlepší vliv. Stává se tady ze mě trochu volnomyšlenkářka, i když je to trochu paradox vzhledem k tomu, že jsem v Asii, a taky jsem si neuvěřitelně zvyklá být obklopená lidmi, což ve škole jsem taky, ale jak už jsem asi zmiňovala někdy dříve, tak moje třída není úplně schopná mluvit anglicky a já nejsem úplně schopná mluvit čínsky, takže naše vztahy se moc neposouvají a nijak blízcí si nejsme. Dnešek si tedy hodím trochu depka den a zítra to zkusím znova s tím odhodláním co bylo dnes ráno. Naštěstí dnes ještě byla taneční hodina a i přes to, že jsem byla znavená jak pes a zkouška byla naplánovaná na 3h byla jsem přinejmenším ráda, že mohu být ze svými přáteli. Pohled na ně, ale mluvil za vše. Všichni jsme dnes tak nějak vstali levou nohou.
Středa 26. února | místní chodkyně roku.
Dneska jsem se odhodlání chytla a ve škole jsem dnes vyprodukovala kompletní čtenářský deník na Babičku. Chvílemi se mi vracelo takové to zoufalství a cítím se trochu osaměle, ale vše se to dá přežít a tak přežívám. Aby toho osamění nebylo málo, tak v posledních týdnech mi neuvěřitelně začalo chybět moje chození a tak jsem teď celkem často chodila domů pěšky. Nemám to úplně kousek, ale beru to jako způsob odreagování se od toho striktního světa. Dává mi to nazpět ten pocit svobody. Cesta domů má 15km a zabere mi dobré 2 hodiny, i přes to mi to ale občas je krátké. Pouštím si podcasty, nebo jen písničky a to čisto co mám po těch 2h v hlavě je k nezaplacení a opravdu se tato cesta vyplatí. Vedro také není překážkou. Není totiž lepší pocit, než když si po unavující horké cestě dopřejete vychlazené bubble tea. Místní, ale začínají zvláštně pokukovat, jelikož tady se i na 200m cestu používá skútr. Jednou mě dokonce zastavil jeden kluk, co vypadal jako student z místní univerzity a říkal, že mě viděl jít už před 1h a úplně lítostně na mě koukal a ptal se jestli jsem v pořádku a jestli nepotřebuju pomoct. Se smíchem jsem odpověděla, že opravdu ne, že jsem jen blázen z Čech co rád chodí. V místní vegetariánské restauraci jsem si koupila zaslouženou večeři a bubble tea samozřejmě také nechybělo. Pak proběhl už jen zasloužený relax u seriálu a spánek.
Čtvrtek 27. února | Samota
Problém školy by ani nebyli předměty, nebo její délka. Největší problém ve škole pro mě je samota. Částečně si za to asi mohu sama, ale omlouvám se, bohužel nejsem schopná se naučit čínsky na takové úrovni, abych mohla konverzovat se spolužáky a oni bohužel nejsou schopni mluvit anglicky. Možná i kdyby byli schopni konverzovat v angličtině, tak si nejsem jistá jestli by na mě měli čas, jelikož jsou zaneprázdnění věčným studiem matematiky a fyziky a digitální elektroniky a bůh ví co ještě. Tak tedy i přes to, že mám ve třídě více lidí než jsem kdy měla, cítím se sama jako nikdy předtím. Na vážnosti tomu přidává i to že po prázdninách jsem si na lidi fakt zvykla a odvykla jsem si na hodiny a hodiny naprostého ticha. Ticho vyplňuji podcastami a písničkami a snažím se dále pracovat na čtenářských denících. Pocit toho, že jsem produktivní tedy mám, ale samotu to nezažene. Po škole opět následovala menší túra domů, ale dnes jsem to vzdala a nakonec si stopla autobus.
Pátek 28. února | státní svátek asi
Dneska asi probíhal jakýsi státní svátek a tak jsem dnes zůstala doma, jelikož škola se dnes neotevírá. Žádný problém. Když říkám, že jsem zůstala doma, myslím to doslova. Udělala jsem si takový postelový den. Po posledních dvouch dnech kdy jsem každý den nechodila něco kolem 15km si to zasloužím. Navíc díky tomu, že mě gympl vždy úspěšně zaměstnával a já neměla moc času koukat na seriály, tak se to teď snažím dohnat. Jediné k čemu jsem se mohla bylo sehnat si nějaké jídlo.
Sobota 29. února | Nepovedený výlet na pláž
Vzhledem k tomu, že je dnes takový trochu speciální den. Chtěli jsme ho strávit velmi “speciální” a “originální” aktivitou a to je výlet na pláž, protože to jsme vůbec nedělali celé prázdniny. Jak to ale nakonec dopadlo? Trochu se to promlčelo a nakonec se nic nekonalo. Já, ale abych byla připravená, tak jsem vyrazila do Kaosiung včas, protože jak už víte nemám to blízko. Nějakou chvíli jsem tedy strávila čekáním, jestli se někdo ozve a nic. Z plánu tedy sešlo a já otrávená jela domů. Tak trochu tuším proč se to promlčelo. V našem distriktu totiž teď asi není úplně čistý vzduch. Jinak řečeno, je tu pěkně dusno mezi Francouzema a Brazilcema, ale na detaily se mi neptejte. Já a ještě pár dalších lidí stojíme tak nějak uprostřed a neřešíme to a já doufám, že to tak i zůstane. Také lidi z ostatních distriktů o tom vědí a náš distrikt je také nemá moc v oblibě. Jednoduše je tu teď pár problémů, ale nic vážného. Všichni doufáme, že se to brzy vyřeší a mi opět budeme ta parta kryplů z Kaosiung :). Vzhledem k tomu, ale že výlet na pláž mi nevyšel a zůstala opět osamělá. Dala jsem si túru domům a vyčistila si hlavu.
Neděle 1. března | opět jsem málem umřela v džungli
Dnes mě nenapadlo nic lepšího, než opět zabloudit v džungli. No dobře nezabloudila jsem doslova. Měla jsem lehký plán. Moc rychle jsem si ale vzpomněla, jak to minule dopadlo. Opět jsem překonávávala sama sebe, když jsem podbíhala pod pavučinami, na kterých číhali gigantičtí pavouci. Hudbu ve sluchátkách jsem měla na plno, jelikož znepokojující šustění pravděpodobně hadů ze křoví, není zrovna ten zvuk co chcete samotný v džungli slyšet. Cestou jsem míjela mangovníky s nezralými mangy a tak plánuji, že se tam tak do měsíce vrátím, jelikož kvůli těmto mangům bych asi i riskovala život. Po takovém adrenalinovém zážitku jsem si sehnala oběd a pokračovala ve sledování seriálů. Trochu jsem usnula a vzbudilo mě až zvonění telefonu s poznáním na grilovačku vedle do domu k Manu. Nabídku jsem bez námitek přijmula a náramě dobře jsem se najedla.
Vím zní to teď tak že jeden problém střídá druhý, ale nikdo neříkal, že výměna bude procházka růžovým sadem. Všechny tyhle zkušenosti jsou cestou k úspěšné výměně. To je čemu já stále věřím, protože tak to asi chodí i v životě. Je důležité si vážit každého okamžiku a pokusit se tyhle problémy brát jako zkušenosti a poučit se z nich. Já teď úplně problém nemám, jde spíš o to o čem jsem psala v Sobotu. Netýká se to mě, ale mých blízkých, což také občas umí ublížit. Snažím se to tedy nevnímat a užívat si každou sekundu, kterou se svými přáteli trávím. Pro tento týden je to vše za týden napočtenou a mějte se fanfárově.
Můj rok na Taiwanu 